Anglie jako protilidský státní útvar v dějinách lidstva


Něco málo pravdy o obrovských zločinech páchaných Brity po staletí proti mnoha lidem. Začaly, když byla Anglie ovládnuta předky současných sionistů. Jménem Anglie zabili stovky milionů lidí. Skuteční lidožrouti …
Předmluva
Současné post-sovětské režimy rády spekulují a také v Rusku jsou takoví autoři, kteří píší o Ruské říši jako o “žaláři národů”, že SSSR byl jeden obří Gulag. Zároveň se nějak nezmiňují o všemi oblíbeném Londýně, o tom, že Britská říše byla jednou z nejvíce krvelačných státních správ v dějinách lidstva. Jen několik příkladů britské krvelačnosti…
Oplocení
Britské elity se nezastavily před velkými mezinárodními zločiny, faktický provedly genocidu vlastního lidu, zničily anglické rolnictvo jako třídu. Tento proces se nazýval “oplocení”. I když pro lidi toto slovo nemá jasný negativní význam – avšak vystěhování farmářů z jejich půdy je změnilo na tuláky a žebráky a byla přijata tzv. “krvavá legislativa”. Jednalo se o zákony proti tulákům a žebrákům, zavedené v Anglii na přelomu XV-XVI. století za vlády Tudorovců. Představovaly tvrdé tresty pro lidi odsouzené pro tuláctví a žebrání. Chycené bičovali, značkovali, prodávali do otroctví – dočasně a při pokusech o útěk doživotně, po třetím chycení- všechny popravovali. Hlavními oběťmi těchto represivních opatření byli rolníci, kteří byli vyhnáni ze země v důsledku procesu tzv. “oplocení”. Začátek “krvavých právních předpisů” dal v roce 1495 král Jindřich VII. Krutost k lidem byla zakotvena v různých výnosech z r. 1536 a r.1547. Zákon z r.1576 předpokládal vytvoření chudobinců pro chudé, kde ve skutečnosti lidé změnily na otroky, kteří pracovali v nelidských podmínkách za misku šlichty. Přijatý parlamentem v r. 1597 “zákon o trestání tuláků a stálých žebráků” vytvořil konečné znění zákona proti tulákům a žebrákům a byl v platnosti až do roku 1814. “Krvavé zákony” nemohli zastavit růst chudoby a tuláctví. Ale jiný cíl byl dosažen: ony potlačily odpor okradených rolníků , ustrašených, vypuzených ze země bez opory rolnické komuny, obracených v lidi ochotných k otrocké práci v nejhorších podmínkách, ve skutečnosti, pod hrozbou okamžitého trestu smrti.
Represe proti Irsku
Anglie po staletí prováděla genocidu irského lidu. Populace Irska před dobytím Brity byla násobně větší než počet obyvatel v Anglii. Jeden z nejznámějších genocid na Irech byla invaze Cromwella. Přijel se svou armádou v roce 1649, města Wexford a Droedu poblíž Dublinu byla dobyta. V Droede Cromwell nařídil usmrtit celou posádku a katolických kněží, a ve Wexford armáda začala masakr už dobrovolně. Během prvních 9 měsíců armáda Cromwella si podmanila téměř celý ostrov, pak Cromwell předal správu svému zeti. Mnoho irských lidí uprchlo ze země nebo uprchli na západ ostrova, a jejich země byly předávány anglickým kolonistům, většinou z armády Cromwella. Pokud v roce 1641 v Irsku žilo více než 1,5 milionu lidí, tak v roce 1652 to bylo pouze 850 tis. a 150 tis. z nich byly angličtí a skotští osadníci. Irové přišli až o 50-56% svého obyvatelstva. Takovou genocidu je obtížné najít v historii jiných zemí. Irové, i ti, kteří nebojovali s Brity, byli zbaveni půdy a vykázáni do neúrodné pouštní oblasti Connaught na západě ostrova, takže byli odsouzeni k smrti hladem – dle “Act of Settlement” v roce 1652. Pokud byl k 01.05.1654 někdo z deportovaných Irů chycen mimo tuto oblast, čekala ho smrt. Irove nazývají tento zákon “Hell nebo Connaught” (Peklo nebo Connaught). Velkou část populace Irska, včetně žen a dětí, změnili na otroky a byli převezeni do britských kolonií v Indii. Lidé v té době v Irsku měly nižší cenu než vlci – tak např. britští vojáci byli placeni 5 liber za hlavu “rebela nebo kněze”, a 6 liber za vlčí hlavu. Kolonizace pokračovala i v příštím století: v roce 1691 v Londýně uplatnili několik zákonů, které připravili katolíky a protestanty, nepatřící k anglikánské církve, o náboženské svobody, právo na vzdělání, právo volit a právo na veřejné služby. V důsledku kolonizace se změnil etnický obraz irské populace, zvýšilo se procento Angličanů a Skotů a byla ustavená protestantská řídicí elita. V Irsku byla založena protestantská vládnoucí třída, v roce 1775 irští katolíci vlastnili pouze 5% pozemků. Bylo zakázáno dát svým dětem katolickou výchovu, omezen rozsah podnikání a to především v oblasti obchodu, fakticky mohli působit jen oblasti zemědělství, kterému vévodily ochromující formy vykořisťování. Irsko ve skutečnosti stalo jedním ze zdrojů akumulaci britského kapitálu a rozvoje průmyslu v Anglii. Nedostatek půdy u irských rolníků bylo hlavní příčinou strašného hladomoru, který začal v Irsku v r.1740 a opakuje se o století později v roce 1845-1849, v důsledku vystěhování malých nájemníků ze země (irské “oplocení”), také zrušení “obilných práv” a onemocnění brambor. Výsledkem bylo úmrtí 1,5 milionu Irů a masová emigrace za Atlantický oceán, zejména do Spojených států. V letech 1846 – 1851 odešlo 1,5 milionu lidí, migrace se stala trvalou součástí historického vývoje Irska a jeho obyvatel. Jako výsledek, jen v letech 1841-1851 na ostrově populace se snížila o 30%. I v budoucnu v Irsku se rychle ztrácí jeho populace: v roce 1841 populace ostrova byla 8 milionů 178 tisíc lidí, a v roce 1901 – jen 4 miliony 459 tisíc lidí. Z nějakého důvodu o stoletích genocidy Irů Angličany se nedělají filmy, nepíšou se články, nevykřikuje se na každém rohu.
Obchod s otroky
Velká Británie stala světovou jedničkou v oblasti obchodu s otroky, ona způsobila miliony mrtvých a ztrát na životech. Britové ve svých koloniích v Indii a v Severní Americe používali tzv. “bílé otroky” – skotské a irské zajatce včetně žen a dětí. Poté vozily černochy do anglických koloniích v Severní Americe a později do nezávislých států dovezeno asi 13 miliónů otroků z Afriky, ale vzhledem k tomu, že při “lovu lidi” na každého živého otroka byly zabiti 3-4 lidi v Africe a během přepravy, čísla genocidy jsou prostě kolosální. A Britové provozovali i jiný druh obchodu s otroky – export do kolonií tzv. “sluhů” z bílých Evropanů, včetně britských občanů, ve skutečnosti to byly “bílí otroci” bez základních práv.
Otrávení Číny opiem
Londýn otravoval drogami občany Číny, a také i své občany. Anglie byla schopna vybudovat masivní dopravování opia do Číny, na oplátku dostávala obrovské bohatství, zlato, stříbro a kožešiny. Kromě toho dosáhla i vojensko-strategického cíle – rozložení čínské armády, byrokracie, lidí a ztráty vůle klást odpor. Rozhodnutím se zbavit korumpujícího vlivu opia a zachránit zemi, čínský císař v roce 1839 zahájil masivní operaci : zabavit a zničit zásoby opia v Kantonu.Koloniální lodě s nákladem opia se začaly potápět do moře. Vlastně to byl první pokus v bojí proti obchodu s drogami na státní úrovni. Londýn reagoval válkou – začaly opiové války. Čína byla poražena a byla nucena přijmout nevýhodné podmínky, které stanovila britská drogová mafie. To s sebou přineslo britské elitě obrovské zisky, včetně britské královské rodiny. Škody pro Čínu byly hrozné, v drogovém omámení zemřely celé generace, a k tomu ještě i duševní a fyzická degradace národů. Teprve v roce 1905 byly čínské úřady schopny zahájit a spustit program postupného zákazu opia. Až do teď je v Číně nejnáročnější protidrogová politika a boj proti drogám na světě – nejdůležitější úkol státu. Závislost na opiu u britských dělníků – cca 5% populace Anglie.
První koncentrační tábory
První rozsáhlé koncentrační tábory byly založeny také anglosasy – během občanské války ve státech. První koncentrační tábory v moderním slova smyslu byly vytvořeny britským lordem Kitchenerem v Jižní Africe pro búrské rodiny v tzv. anglo-búrské válce v období let 1899-1902. Búrské oddíly přinesly Britům hodně problémů a tak bylo rozhodnuto vytvořit “koncentrační tábory”. Ve snaze zbavit búrské partyzány (Búrové jsou potomci holandských, francouzských a německých kolonistů) možnosti dodávek a podpory místního obyvatelstva, zkoncentrovali zemědělce, většinou ženy a děti, (jelikož muži bez výjimky bojovali s Brity), v určených oblastech, a které praktický byly odsouzeny k smrti, protože dodávky potravin do táborů byly velmi špatné. Vypadalo to jako “institut rukojmích,” Búrové byli takto donuceni kapitulovat. Zajaté muže běžně odváželi do zahraničí, odesílali do táborů v Indii, na Ceylon a do dalších britských kolonií. Celkem v anglických táborech bylo nahnáno asi 200 tisíc lidí – to byla asi polovina bílé populace Búrské republiky. Z tohoto počtu asi 26 tisíc lidí zemřelo hladem a na nemoci, většina mrtvých byly děti. V koncentračním táboře v Johannesburgu zemřelo téměř 70% dětí ve věku do 8 let. V průběhu jednoho roku, od ledna 1901 do ledna 1902, v “koncentračních táborech” zemřelo přibližně 17 000 lidí: z toho 2484 dospělých a 14284 dětí. A opravdu miliony byly zabity v koloniích Británie – genocidy původního obyvatelstva v kolonií v Severní Americe, Austrálii a Tasmánii (Tasmánci byli zabiti všichni), desítky milionů zemřelo v Indii (většinou z hladu), stovky tisíc až milióny zabitých v izolovaných válkách rozpoutaných z Londýna po celém světě. Je jasné, proč Hitler a jeho kolegové byli anglofily, oni se rovnali k “bílým bratrům” z Londýna, který dlouho předtím pokryl planetu síti koncentračních táborů a věznic, brutálně potlačuje jakékoliv známky odporu, vytvářel tak svůj “Světový Řád”. A pokud budeme počítat i materiální škody způsobené různým zemím a národům, je to podivné, proč nevidíme mezinárodní procesy, odsuzujících různé genocidy, zločinů proti lidskosti spáchaných Londýnem, jeho britskou elitou.
Daňové zločiny
V Indii Britové zavedly takový daňový systém, který způsobil totální devastaci a zbídačení Indů. „První rok vlády Východní Indické společnosti v Bengálsku zavedl prudký růstu daně z pozemků: velikost roční daně z pozemků podle místní vlády v předchozích třech letech na r.1764/65, činila v průměru 7483 rupií. V prvním roce britské vlády se daňová sazba zvýšila na 14 705 rupií, tj. zvýšení téměř dvojnásobně. Kontinuální růst daní je zaveden i v jiných provinciích, např. v Agre v prvním roce britské vlády daň z pozemku se zvýšila o 15%, ve třetím roce – o 25% ve srovnání s celkovou velikostí původní vládní daně. Daně z pozemků v roce 1817 – v poslední roce státu Mahratta – činil 80 lakh rupií. V roce 1818 – prvním roce britské vlády – daň z pozemku se zvýšila na 115 lakh rupií, a v roce 1823 byla 150 lakh rupií, tj. za šest let daň z pozemků se zvýšila téměř o polovinu. Za 11 let (1879/80-1889/90) v Madrasském presidentství bylo prodáno na aukci na zaplacení daně z pozemků 1.900.000 akrů pozemků patřících 850ti tisícům farem. To znamená, že 1/8 zemědělského obyvatelstva byla zbavena vlastnictví půdy. Rolníkům byla vzata nejen půda, ale i domy, pracovní dobytek, zabírali i to skromné domácí vybavení včetně posteli, oblečení, kuchyňského náčiní” [Bernier 1936: 22].
Jen pár slov o “volném obchodu” který podle Fergusona Britské impérium údajně šířilo v Indii. V XVI-XVII století Británie v textilním průmyslu nebyla absolutně konkurenceschopná ve srovnání s indickým. Indické látky (bavlna , vlna , hedvábí) byly vyšší kvality a ceny často na evropských trzích byly nižší než britské. Proto uměle chránili své nedostatečně kvalitní výrobky před konkurenci, v rámci britského “volného obchodu”a uchýlili se k 80 % ochrannému clu. [Nehru 1981: 206]. Jak zdůraznil Hobsbawm, britský textilní průmysl byl základem a výchozím odvětvím na začátku “průmyslové revoluce” a jak se nakonec ukázalo byl to “vedlejší produkt z mezinárodního obchodu, produkovali spíše suroviny … ale indická bavlna nebo kartoun … vítězily na trzích.” Anglické textilky měly problémy na trhu se svými hrubými výrobky. Problém byl vyřešen “liberálně” – tím, že zakázali dovoz indického kartounu [Hobsbawm 1999: 52]. A když ani to nepomohlo – tento problém vyřešili v duchu “volného obchodu”: Hlavním cílem se stalo zachvátit indický textilní průmysl v Bengálsku, poté ho zničili, vyplenili a záměrně zničily místní textilní dělníky. “Průkopníci liberalismu a volného trhu” pokládali za nutné fyzicky zničit konkurenci. Tato metoda byla stejná jako v Irsku – uměle organizovaný hladomor.V roce 1769-70 ve vypleněném Brity Bengálsku vypukl hladomor, zemřela třetina populace – 7 milionů lidí [Velká sovětská encyklopedie 1953: 60]. (Podle jiných odhadů – 10 milionů [Antonova, Bongard-Levin, Kotovsky 1979: 283; Ghosh 1951: 20; Beauchamp 1935: 17].) V roce 1780-1790 se tragédie v Bengálsku opakovala, tentokrát umřela hlady polovina obyvatel – 10 milionů lidí [Huber, Heifetz 1961: 55]. Historička Caroline Elkins napsala zajímavou knihu o britském režimu v Keni po druhé světové válce. V reakci na vraždu 32 bílých kolonistů rebely Mao-Mao, Britové zmasakrovali asi 300 tisíc zástupců etnických Kikuyu a 1,5 milionu lidí zahnali do táborů. A všechny tyto události nebyly ve středověku, ale v roce 1950.
A co představují britské koncentrační tábory popisuje izraelský historik Shmuel Dothan: “Vězni koncentračního tábora Benjamin pracovali 12 hodin denně téměř bez přerušení. Na oběd byly dvě staré tvrdé placky (pita) a na večeři řídká zeleninová polévka. S hladu lidi jedli trávu a semena melounu. Tam nebyla žádná voda na mytí ani střecha nad hlavou. Vězni spali schoulení pod širým nebem. Ráno je probudila stráž údery hole. Političtí vězni byli dopravováni do lomu u Haify, drželi je po celé hodiny ve vagonech kde si lidé nemohli ani sednout, tak byly namačkáni… “Ale to jsou neoficiální informace. Jak jsem pochopil, shrnující výzkum o anglickém gulagu v koloniích není doposud. Ale téměř celá říše byla pokryta tábory. Nehru si vzpomínal s výsměchem, že když slyšel o “Atlantické chartě”, hlásající záměr spojenců zničit systém táborů (samozřejmě nacistických), on pravě seděl v táboře v britské zóně … “
                                                                                                                                             * * *
A tak v roce 1842 populace (čínské) říše činila 416.118.200 lidí, z nichž 2 miliony – drogově závislých, v r. 1881 – 369 183 000, z toho 120 milionů – závislých. Porovnejte ztráty SSSR ve Velké vlastenecké válce a Číňanů. Tyto miliony mrtvých jsou nic ve srovnání s tím, že téměř polovina Číňanů se stala narkomany. “Pokud Čína zůstává národem závislých, neměli bychom se bát, že tato země stane hlavní vojenskou sílou, protože tento návyk vysává životní sílu čínského lidu” – tak ukončil své vystoupení v roce 1895 britský konzul v Číně, Geoff Hurst, který hovořil na zasedání Královské komise pro opium.
Poslední opiová válka je nyní: tito sluhové ošklivé krysy na anglickém trůně zničili 11.09.2001 World Trade Center a pustily okřídlenou raketu do Pentagonu, na základě těchto událostí pak nastěhovali své vojáky do Afghánistánu, kde zahájili pěstování máku a teď produkují až o 80% světové produkce opia. Na službu jako dohlížitel přijel korunní princ Harry – ne nějaký neznalý poměrů Angličan, ale člen královské rodiny …
zdroj: http://dolezite.sk/Neco_malo_pravdy_o_Anglii_113.html#ixzz1l7Fvvmyh